Na tentokráte ne zrovna natřískanou strahovskou sedmičku čekal večírek ve znamení řádně extrémní a nestravitelné muziky. Němečtí MONNO se k nám vracejí už poněkolikáté, zatímco švýcarské KNUT jsme v České republice měli možnost vidět poprvé. Snad čekání na další návštěvníky, jelikož v době oficiálního začátku koncertu byste přítomné v útrobách klubu spočítali na prstech obou rukou, mělo za následek posunutí startu produkce o půl hodiny. Příliš to však nevadilo, neboť už zvuková zkouška německých byla dosti výmluvná.

Charakteristickým rysem jejich tvorby je extrémně zboostrovaný saxofon, který svým mohutným zvukem připomínal něco mezi elektrickou kytarou a zastaralou výrobní linkou v plném proudu. Pomalá, valivá a hutná muzika, která se na nás z pódia valí, vhání do hlavy různé myšlenky, které by se daly shrnout pod pojmem „pomalá smrt“. Tuto idylku jen sporadicky narušovaly nelidské křiky, které měl na svědomí jeden ze členů této čtveřice obsluhující zároveň i laptop. Okolo půl hodiny trvající vystoupení nepostrádalo ani jisté dramatické napětí. Pomalý rozjezd tvořen hutným zvukem baskytary a „křičícího“ saxofonu byl jen předzvěstí pozvolna přicházející bouře v podobě zrychlení tempa i intenzity projevu MONNO. V těchto chvílích se tento hudební brajgl transformoval do jakési pulzující zvukové koule, která nemilosrdně absorbuje vše, co jí stojí v cestě. V závěru pak němečtí opět zpomalují a zvolňují, aby skončili tam, kde celé svoje představení začali.

Švýcarští KNUT nejsou ve svém projevu o nic méně intenzivní, avšak v jejich případě jsme svědky přeci jen (dá-li se to tak v tomto případě vůbec říct) konvenčnějšího přístupu. Zatímco jejich předchůdci udolávali zničující monotónností, KNUT rozsekávají na úplně maličké kousíčky. Ti se s nějakým postupným navozováním napětí nijak nezdržují a místo toho od začátku spouštějí stavidla jejich vlastní vize explosivní muziky, ve které hrají hlavní roli pevné hardcoreové základy. Oproti vyznavačům čistokrevného pojetí tohoto žánru však hudba Švýcarů krom jiného disponuje i zvláštní, řekl bych až téměř apokalyptickou atmosférou. K tomuto vyznění si dopomáhají především nevyzpytatelnou a záměrně kostrbatou rytmikou, různými zvukovými efekty nad rámec „běžné“ kytarové produkce a v neposlední řadě i hysterickým Didierovým řevem. KNUT ve snaze co nejefektivnějšího dosažení svých cílů úplně vynechávají pomalejší kompozice, aby pak v závěru svého setu těžkotonážní skladbou „H/A Armless“ z alba „Challenger“ (2002) dorazili i poslední přeživší. I přes agonické výkřiky některých přítomných už pak v zásadě nebylo pro koho přidávat.